Navždy..*2.díl

27. prosince 2009 v 23:01 | PajuŠh*
...Jeli jsme asi hodinu, když jsme konečně dorazily k nám domů. Domů? To je asi naposledy co tohle říkám. To že jedu domů. Protože už za několik minut já dům mít nebudu. Můj dům bude děcák. Ježiš...Vůbec ale VŮBEC se mi tam nechce...
Otevřela jsem dveře našeho domu. Všechno, mi je tu připomíná. Všechno mi tu připomíná moje rodiče. Ty věci..to všechno. Šla jsem do svojeho pokoje, vzala jsem si všechny moje věci. Se slzama v očích jsem strhala všechny moje plakáty. Už je stejně nebudu potřebovat. Pak za mnou přišla sestra co se mnou jela i v té sanitce.
,,Jessie? Nechám tě tu hodinu. Musím jet do nemocnice. Sbal si mezitím všechny svoje věci. Můžeš si vzít co chceš. Ale prosím počkej tu na mě a nikam neutíkej. Já vím že se ti tam nechce. Ale jinak to prostě nejde.,, řekla. Vstala. Zamkla dveře a odjela.
Zůstala jsem tu sama, úplně sama. Nevím co mám dělat. Utíkat asi nemá smysl, stejně mě najdou. No nic co mi zbývá. Minuty plynou, jsem tu sama. Ale cítím se ještě víc sama. Já vlastně už nikoho nemám. Jsem na tenhle život sama. Ale i když je ten život tak nespravedlivý, jde dál. A já se s tím musím smířit. Najednou si všimnu že uplynula půl hodina a já bych měla začít balit. Šla jsem do svého pokoje. Na zemi bylo spoustu těch roztrhaných plakátu. Všechny jsem je zmuchlala a hodila do koše. Teď už jsou mi na nic. Otevřela jsem šuplík. Vidím to co vždycky, moje sešity jeden po druhém beru a dávám je do batohu. Všechny svoje věci, beru si je s sebou. Oblečení už mám zbalené. Jediné co ještě nemám sbalené, je kosmetika a šminky. Jdu do koupelny. Když už mám konečně všechno. Zahlídnu taťkovi žiletky. Žiletky.... Třeba..třeba mi pomůžou od té bolesti! napadne mě. Ale ne..nemám odvahu. Ale přesto si jednu beru a schovám jí k těch šminkám.
Ta hodina uplynula tak strašně rychle. Někdo zvoní. Jdu otevřít. Je to sestra.
,,Jessie? bež si pro věci. Budeme muset jít.,,řekne mi.
Otočila jsem se a běžela pro batohy. Naposledy jsem si prošla náš byt. Na gauči jsem našla dopis, a u toho řetízek ve tvaru srdíčka. Obojí jsem si schovala do kapsy. Nemám čas to teď číst. Sestra na mě čeká.
Šla jsem spátky ke dvěřím. Se všema těma věcma. Sestra zamkla dveře ale potom mi podala klíč a řekla: ,,Jessie, je ti teprve třináct, ale tenhle dům patří tobě. Musím ti dát ten klíč. Ale nemůžeš tu bydlet sama. Takže ti tenhle byt bude patřit až ti bude 18.,,
Dořekla to a šli jsme po schodech dolů. Tam už čekalo auto. Obě jsme nasedly....

Pokračování příště!

Please comments!
Please don´t copy!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 _MaRkhuSkA_ your Affs, kteréé tě miluje _MaRkhuSkA_ your Affs, kteréé tě miluje | Web | 28. prosince 2009 v 12:28 | Reagovat

Pááni je to fakt drsné... Pájo pls pokráčkoo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama